Eiger Nordwand – marné pokusy o výstup stěnou

Je to již 75 let, co na vrcholu Eigeru stanula čtveřice horolezců, jež na něj dokázali jako první lidé vystoupit skrze doposud nezdolanou, téměř dva tisíce metrů vysokou severní stěnu. Právě tato stěna, přezdívaná Morderwand – vražedná stěna, stěna smrti, odolávala ze všech stěn Alp nejdéle. Přezdívku si zasloužila zcela oprávněně. První úspěšní výstupci  sice již stojí zpět na jejím úpatí, obklopeni mnoha obdivovateli… Ti si nemohli nechat ujít příležitost spatřit na vlastní oči čtveřici, kteřá ji vylezla a přežila.  Na černém kontě této ponuré hradby z šedého vápence je již 6 zmařených lidských životů.

Prvovýstupci

Heinrich Harrer, Fritz Kasparek, Anderl Heckmair a Wiggerel Vorg na úpatí Eigeru po úspěšném zdolání stěny v červenci 1938.

Obrovská výška a špatná kvalita skály ve spojení s vrtkavým počasím činí ze stěny stěn zrádnou past. Nejlepší horolezci své doby o ní hovoří s největším respektem, někteří se o její zdolání pokusili a pouze neuspěli, jiní se z ní již živí nevrátili. Mnoho bylo však i těch, jež ji prostě považovali za nepřekonatelnou.

První, kdo se pokusili o výstup stěnou byli Max Sedlmayer s Karlem Mehringerem. V polovině srpna 1935 nastoupily do stěny a vedli si od počátku velmi dobře. Zvědavci i zasvěcení lidé pozorující jejich počínání dalekohledy od Kleine Scheideggu cítili, že by pokus mohl dopadnout úspěšně. První noc bivakují 800 metrů nad místem nástupu, oba Mnichované patří k nejlepším horolezcům své doby.

Druhý den překonávají první ledové pole a bivakují na jeho horním okraji. Třetí den ve stěně překonávají strmý úsek mezi prvním a druhým ledovým polem. S vybavením své doby jim to dá pěkně zabrat. Však i dnes patří „Ledová hadice“ a špatně vrstvené skály s nedovolující jištění k jednomu z nejtěžších míst klasické cesty, jež na rozdíl od cesty Maxe a Karla, kteří nastupovali téměř ve vrcholové spádnici, začíná v pravé části stěny.

Druhé ledové pole je ohromné, traverzují jím k levému hornímu okraji. Zde se prudce mění počasí. V bouři a mrazu tu přečkávají dvě kruté noci. Podmínky ve stěně jsou nyní velmi nepříznivé. Nový sníh a namrzlá skála. Oba pokračují ledovým polem k hřebínku „Žehličky“.  Zde opět za strašného počasí bivakují. Místo pro bivak je to příhodné, dobře krytá police je vzhledem ke strmosti stěny i relativně pohodlná.

Bivak

Karl Mehringer a Max Sedlmayer si připravují bivak. Ještě netuší, že toto místo se později bude nazývat „Todesbivak “ – Bivak smrti. Místo, kde vyhasly životy prvních mužů, jež se pokusily zdolat severní stěnu Eigeru.

Bouře zuří nepřetržitě dva dny a dvě noci. Nikdy se nedozvíme, jak probíhaly poslední okamžiky života obou velkých alpinistů. Když se vše uklidnilo a mraky rozestoupili, ve stěně již nebylo pohybu.

O záchranu se chtěl pokusit i bratr Maxe Sedlmayera – Gramminger. V tomto, pro něj nejbolestnějším případě, však již nemohl pomoci. Nebylo jak a ani komu. Se stěnou však ještě svede boj o lidské životy, jako konstruktér záchranného navijáku, jímž bude vytahovat horolezce z jejích horních partií!

Po obou mužích pátrají švýcarští vojenští lezci, prolétávající podél stěny, ale marně. Až 19. září objevuje těla nejlepší německý letec, legendární Ernst Udet. Nalétá při pátrání pouhých dvacet metrů od stěny! Strašlivý musel být pohled na ve stoje umrzlé tělo jednoho z nich…
Letadlo

 K smrti umrzlí horolezci, zavátí v místě jejich bivaku, dnes všeobecně známého jako „Todesbivak“, jejichž těla objevil německý pilot Ernst Udet.

Z nezdaru a tragédie prvních průkopníků stěny si mohli všichni udělat představu o její obtížnosti a strašlivém nebezpečí, které v ní hrozí všem, kdo se do ní vydají.

Karl a Max byli prvními, kdo pronikly tak vysoko do stěny. Lezli tam, kde doposud žádný člověk nestanul, vše pro ně bylo nové, na rozdíl od dnešních lezců, kteří mají před výstupem velmi dobrou představu o tom, jak cesta vypadá a co obnáší.

18. července 1936 nastupují do stěny Bavořané Anderl  Hinterstoisser a Toni Kurz a Rakušané Edi Rainer a Willy Angerer. Ve stěně později spojí své síly. Nastoupili více vpravo, až za výrazným pilířem, oproti Maxovi s Karlem, ktetří se o stěnu pokusili minulého roku. Překonávají „Těžkou spáru“ a snadným terénem stoupají vzhůru. V dalším postupu jim však brání rudá skála, známá jako Rote Fluh, tyčící se strmě nad jejich hlavami. Zde je nutné začít traverzovat vlevo. Tady však v cestě brání hladká plotna. Právě tu překoná Andi Hinterstoisser pomocí kyvadlového traverzu v laně. Obtížné místo nadleze, co jen terén dovolí, zatluče dobrou skobu a jí protáhne lano. Slaní zpět na polici v úrovni zamýšleného postupu. Odsud se spustí do traverzu hladké skály bez stupů. Technikou, jež před první světovou válkou objevil Hans Dülfer, překonává tento úsek. Dülfer jí použil při výstupech stěnami Fleischbanku v roce 1912 a Totenkirchlu. Za svůj krátký život zvládl zhruba 50 prvovýstupů, zemřel ve věku 23let – padl v první světové válce.

TraverzAnderl Hinterstoisser v kyvadlovém traverzu plotny, jejíž překonání se všem později stane osudným. V pozadí Toni Kurz a Willy Angerer s Edi Rainerem.

Všichni se dostávají na druhou stranu plotny, kde za sebou stahují lano. Výstup stěnou pokračuje hladce. Postup však zbrzdí zranění Willy Angerera. S největší pravděpodobností byl zasažen padajícím kamenem do hlavy. Rakouské družstvo teď postupuje výrazně pomaleji. Bivakují poprvé nad Rote Fluh. Sem se Willy dostává již za pomoci Bavořanů, jež mu cestou shazují pomocné lano ulehčující výstup.

Ráno vyráží napříč druhým ledovým polem. Postup je o poznání pomalejší, nežli tempo dne předešlého. Již jako jedno lanové družstvo stoupá čtveřice k místu jejich dalšího bivaku v žehličce, pod bivakem smrti.Na druhém poli

Traverz druhého ledového pole. Čtveřice Hinterstoiser, Kurz, Rainer a Angerer postupují jako jedno lanové družstvo.

20. července přichází zvrat v dosavadním postupu. Z nepohodlného bivaku se vydávají nejprve Hinterstoisser s Kurzem. Přelézají strmé skály k „Bivaku smrti“. V ten okamžik se rozhodují Rainer s Angererem pro návrat. Toni a Andi za nimi slaňují. Překonávají druhé ledové pole, ale zbrzdí je skalní práh strmě padající k poli prvnímu. Dnes víme, že se jedná o těžkou, střechovitě vrstvenou skálu s minimální možností zajištění. Pokud byla namrzlá, neposkytovala prach žádnou oporu pro nohy, pokud namrzlá nebyla, stékala po ní nejspíše voda. Třetí bivak tedy tráví v úrovni prvního ledového pole. Jistě velmi unavení dosavadním děním ve stěně.

Ráno sestupují prvním polem k místu lanového traverzu. Zde se však marně pokoušení přelézt po namrzlé skále zpět. Andi, jež otevřel cestu do stěny snaží se nyní ze všech sil dostat všechny zpět. Šlo to tam, musí to jít stejnou technikou i zpátky. Ale podmínky jsou extrémně nepříznivé. Pravděpodobně i tvar skály a místo ukotvení lana není z tohoto směru tak příhodný. Ztratili hodně času, počasí se rychle kazí. Zraněný Angerer je vysílený. Rozhodnou se pro zoufalé, riskantní, ale zároveň jediné řešení situace. Přímé vzdušné slanění, jímž by překonali dvousetmetrovou bariéru skal a dostali se na snažší terén lávek, po nichž lze traverzovat do Stollenloch. Právě ústí štoly bylo by pro ně vysvobozením ze spárů strašné stěny. Právě odsud slyšel hlídač stanice hlasy a volal na sestupující čtveřici. Vše sledují dalekohledy z Kleine Sheideggu.

Není to však rozhodně jen tak. Pro představu, výstup tímto skalním prahem zabral loni Sedlmayerovi s Mehringerem celý den a to za výrazně lepších podmínek. Při slanění za velmi špatného počasí jsou horolezci zasaženi padající  lavinou a kameny. Anderl Hintersoiser se zřítí ze stěny. Stržen je také Willy Angere, kterému všichni při sestupu pomáhali a při pádu do lana, ve které zůstal vise přitáhl prudce ke stěně Edi Rainera, uvázaného na jeho druhém konci. Ten se poranil o skálu a umrzl. Živý zůstal jenom Toni Kurz! Zajištěný ve smyčkách volá o pomoc. Volání zaslechne hlídač Albert von Allmen. Ten dá vědět horským vůdcům. Ti, ač se častokrát nechali slyšet, že ve stěně nebudou svévolně riskující horolezce zachraňovat, zejména pak za špatného počasí, vydávají se zvláštně vybavenou soupravou ke štole. Těmi muži jsou Christian a Adolf Rubiovi a Hans Schlunegger – vůdci z Wengenu. I přes formální zákaz, vydaný jejich nadřízeným v dobrém úmyslu ochránit své lidi před neúměrným nebezpečím stěny, vylézají štolou na zasněžené police. Traverzují k naléhavě volajícímu Tonimu. Ten je zhruba sto metrů nad nimi. Radí jim, aby ho nadlezli a upozorňuje na skoby, jež tam zanechali při výstupu. Poté, že slaní, snad na třikrát, k němu. Ale přichází noc a počasí je velmi zlé. Vůdci nemohou vysílenému Tonimu nijak pomoci, musí přežít noc, sám, v mrazu, vysílený. Jistě neslyšeli nikdy nic horšího, nežli jeho volání … naléhavé prosby, ať ho tam nenechávají.

Časně ráno se vydávají opět do stěny, tentokrát jíž ve čtyřech. Probojují se snad jen na vzdálenost 40 metrů od Toniho. Žije! v to možná ani všichni nedoufali. Prochladlý v ledovém krunýři, ve který noční mráz proměnil jeho šaty. Prsty na jedné ruce má zmrzlé na kost, ztratil rukavici! Stále trvá na tom, že jeho záchrana je možná pouze shora. Vůdci však při největší snaze nemohou v takových podmínkách po namrzlé skále vystoupat, natož pak překonat spáru.

Toni nemá lano na slanění ani šňůru, kterou by spustil k zachráncům. Vůdci se snaží raketami vystřelit lano – marně. Jediné, co Tonimu zbývá, je sestoupit co nejníže po laně, na jehož konci visí uškrcený Agerer, odříznout ho, vystoupat vzhůru a uvolněné lano rozplést na provazy. Ty poté svázat a spustit dolů zachráncům. Ti na ně uváží lano, skoby, kladivo a ty si pak Toni vytáhne k sobě, skoby zatluče a na laně se spustí dolů. Pro muže v takovém stavu neuskutečnitelný plán. Cepínem přeseká lano, Angererovo tělo zůstane přimrzlé na skále, zřítí se až o chvíli, strženo lavinou. Poté co vystoupá, stále pracuje jen jednou rukou, začne s rozplétáním asi osm metrů dlouhého kusu lana. Jednou rukou a zuby v mrazu tak činí 5 hodin!

Když se konečně konec posvazovaného provazu dostane k vůdcům, ti mu naváží vše potřebné a Toni pomalu vše vytahuje, Trvá to dlouho. Jedno lano je však krátké, nastavují ho dalším. Toni zřídí slanění a pomalu se začne spouštět. Když se dostane pod převis, dojede až k uzlu. Ten však neprojde okem karabiny! Ať se snaží jakkoli, povzbuzován vůdci, nedaří se mu, ani nemůže, uzel dostat skrz karabinu. Téměř na dosah od zachránců se slovy  „já už nemohu“ umírá vyčerpání. Jeho tělo mrzne zkroucené ve visu. Z hrotů želez mu visí dlouhé rampouchy ze stékající vody. Strašný konec posledního muže, jež přežil v posledních dnech tolik, co by sto jiných porazilo.ToniHrůzný obraz – tělo Toniho Kurze visící v laně. Zemřel vyčerpáním jako poslední ze čtveřice – Edi Rainer, Willi Angerer, Andreas Hinterstoisser, kteří se pokusili o průstup stěnou červenci 1936.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je jack. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *